28. říjen 1918 III

K 107. výročí zahájení prvního československého odboje a k 103. výročí vzniku ČSR

(1914 - 1918)

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Tradice 28.října nezapadá do formování naší společnosti po r.1989. Strůjci historického zločinu, kterým bylo rozbití společného státu Čechů a Slováků, přiřkli zbytkové České republice jako den státnosti den památky sv. Václava, 28.září. Státností míníme vědomí původu a smyslu státu, jeho osobitosti a jeho zaměřenosti. Právem se tedy ptáme: Čím k založení naší státnosti uvedený světec přispěl? I když odhlédneme od hrubé a urážlivé dezinterpretace Václavova mírumilovného postoje, představovaného jako horlivost podrobit se německým uchvatitelům a uváděného jako příklad hodný následování (za „protektorátu“ existoval řád Svatováclavské orlice, udílený jako vyznamenání kolaborantům a zrádcům) a zůstaneme jen u pozitivních tradic, spjatých s jeho jménem, zjistíme, že se o naši státnost nijak nezasloužil. Tento středověký dynastický světec Čech knížecích a královských a uctívaný ochránce porobeného národa v dobách zlých nemá s naší novodobou státností nic společného. Byl typickým představitelem teokratického systému vlády, vlády z Boží milosti, která je vládnoucí dynastii z Boží vůle propůjčená a tím je nedotknutelná, posvátná, nezměnitelná. Podvrhovat svatováclavskou tradici znamená vytvářet zcela falešnou představu o základu novodobé české státnosti.

Pravým základem našeho státu, byť dnes původnímu ideálu se vzdalujícím, je 28.říjen 1918. Ne od smrti pokorného mučedníka, ale od zápasu a vůle národa datujeme svou novodobou státnost, základ novodobé politiky a kultury. Společným úsilím Čechů a Slováků vznikl po 300 letech bezprávného područí stát, jehož prostřednictvím se vrátili mezi evropské národy. Byl to stát republikánský a demokratický, zrušil monarchii, dynastické nároky, šlechtická privilegia. Hlásal principy demokratické rovnosti, svobodomyslnosti a sebevědomé hrdosti, podložené poctivou prací, samozřejmou komunikací se světem a oprávněnými kulturními a hospodářskými ambicemi. Tato státnost byla po 2. světové válce r.1945 obnovena, obnoveny a rozšířeny byly politické a sociální ideály zakladatelů Tato státnost a nic jiného nemůže být základem jakékoli myslitelné nové státnosti novodobých Čechů a Slováků, i když se vinou neodpovědnosti politických vůdců octli ve dvou různých státních útvarech.

Po roce 1989 byla zpochybněna sama idea národa a národního státu, údajně ve prospěch evropské integrace. U nás bylo vlastenectví ztotožněno se zlopověstným nacionalismem (ten prý je zdrojem všech konfliktů mezi národy) a jako takové bylo prohlášeno za extrémismus. Jako by idea integrované Evropy vylučovala svébytnost integrujících se národů! Opak je pravda. T.G.Masaryk už 26.10.1918 za přítomnosti zástupců malých národů mezi Německem a Ruskem ve Filadelfii předložil projekt „Demokratické unie střední Evropy“ a E.Beneš svým diplomatickým úsilím realizoval před válkou alespoň Malou dohodu Československa s Jugoslávií a Rumunskem a za války vyjednával konfederaci s Polskem. Bohužel, zvítězil zájem udržovat „ geopolitický pluralismus v  postsovětském prostoru“, a tak, co bylo spojeno nebo se spojovalo, bylo rozbito. Dnes je počet států ve střední a východní Evropě ve srovnání s rokem 1989 přes halasné varování před „balkanizací“ dvojnásobný.

K deklarovaným zájmům zastánců evropské integrace odmítat národní stát jako překážku slučování přistupují u nás ještě dvě skupiny protičeských resentimentů. Ta první hořekuje nad rozbitím starého Rakouska a odmítá celé naše národní obrození. Měli jsme prý rozvíjet ne jazykové, ale zemské vlastenectví, jak je deklarovala zemská šlechta. Tvrdila, že je „nicht tschechisch, nicht deutsch, echt boemisch, fest oesterreichisch, fuer Gott, Koenig und Vaterland.“ Působení našich médií koncepci adorace byvší monarchie vydatně podporuje.

Podporuje i koncepci nevraživého odmítání vzniku Československé republiky, jež se od r.1918 rozšířila u německých politických aktivistů v českém pohraničí. Nový stát tupili jako neorganický, umělý, násilím velmocí konstituovaný „versailleský zmetek“. Zbavil je dosavadní hegemonie, a proto ho stíhali despektem a usilovali o jeho zničení. Celých 20 let trvání ČSR se propagandisticky orientovali na revanšistické a separatistické síly doma i za hranicemi, snažili se demokratický stát rozvracet a ve 30.letech podpořili agresi hitlerovského Německa i organizovanou záškodnickou a teroristickou činností.

Dnes se jejich mluvčí snaží převyprávět historii s tendenčním zájmem svalit odpovědnost za to, co se dělo, z německého nacismu na český údajný nacionalismus. Chtěli jsme odčinit „Bílou horu“? Prý nebylo co odčiňovat. Českému národu se prý žádné příkoří od Němců nedělo.

Nelze ustavičně reagovat na nepřetržitý proud dílčích dezinformací, který se valí z médií jen aby kompromitoval, zpochybnil a znevážil všechno, co v  našich národních dějinách ctíme, čeho si vážíme, co milujeme. Co můžeme dělat? Bránit se! Bránit se trpělivým výkladem našich dějin podle objektivní pravdy, bránit se péčí o vzdělanost a kulturu, která nedovolí pravdu znevážit a tendenčním lžím podlehnout.

Poznámka. Němečtí historikové Hans a Eva Hahnovi odhalují ve svých studiích pravý smysl „nových pohledů na československé dějiny“. Ukazují, že jsou neseny tendenčním zájmem učinit „český nacionalismus“ pravým viníkem konfliktů, vedoucích k válce. Podobný „výklad“ našla E.Hahnová i v anglosaském zámoří. Představila knihu Američanky Mary Heimannové, „Československo – stát, který selhal,“ jako další variantu protičeské propagandy. Podle ní Československá republika „utlačovala“ menšiny a Konrád Henlein nechtěl nic než „demokracii“ pro své rodáky! Ve skutečnosti, jak ukazuje E.Hahnová, síly, které dodnes útočí na všechno, co jakkoli souvisí s Československem, jsou síly, kterým Československo již od 1.války světové stálo v cestě při organizaci přeshraničního hnutí, jehož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německé republiky jedinou Velkoněmeckou říši.

Evě Hahnové neušel ani nedávný mediální rozruch kolem otázky, kam umístit monumentální „Slovanskou epopej“ Alfonse Muchy. Pozastavila se nad tím, že čeští intelektuálové, poplatní módním klišé, nemají pro otázky národní identity a slovanské vzájemnosti porozumění. Muchuřadí k těm vzdělancům, jako byli F.Palacký, T.G.Masaryk a E.Beneš. Právě proto, že znali důvěrně západní svět, znali také jeho neinformovanou předpojatost vůči Slovanům. V Epopeji vidí inspirující sílu k sebeuvědomění, k sdílení mravních hodnot a vizi rovnoprávnosti národů.